cesta ze srdce evropy do srdce světa

Moje putování v Kolumbii trvalo tři měsíce v roce 2011. Od té doby jsem na cestě s domorodci všude a pořád. Oni žijí v severní Kolumbii, v horách Sierra Nevada. Říkají, že je to srdce světa a ví, co tím myslí. My žijeme v srdci Evropy. Víme, co to znamená, když to někdy vyslovíme?

21.12. 2010 prožila průchod smrtí a mé vědomí se na chvíli rozplynulo. Vrátila jsem se do těla jako novorozeně s jedním přáním. Potkat lidi svého druhu. Za 14 dní jsem potkala Mamo Akidnue Mauricio, který mi poprvé řekl o kmeni Kogi, Arhuaco a dalších kmenech, žijících v horách Sierra Nevada v severní Kolumbii. Moje vůbec první zkušenost s duchovní praxí kmene Kogi byl rituál přání pro očistu vnitřních a vnějších vod života na Zemi. Mamo řekl: „Pětkrát pro sebe a devětkrát pro život.“ Tohle se mnou šlo celou dobu, kdy jsme pracovali. Když šla energie k mému tělu, pracovala jsem se svými myšlenkami a obrazy, ve kterých jsem viděla sama sebe, svůj život a většinou jsem v nich nebyla šťastná. Většinou jsem se o něco snažila. Když jsem se otevřela pro život a pokračovala v praxi směrem k životu, měla jsem prožitky jednoty se Zemí a v obrazech jsem viděla různé lidi, zvířata, místa, rostliny a stromy a moje energie jakoby oživovala to, s čím jsem byla ve spojení. Mamo mě přijal jako studentu. Mamo mě pozoroval, vysvětloval mi jak žijí domorodci a já jsem se dostávala do stavů vědomí, které jsem do té doby neznala. Po 14ti dnech mě vzal na sever do vesnice Taganga a odtud do místa, kde se vlévá řeka Buritaca do moře. Když jsem přišla na pláž, cítila jsem obrovskou emoční vlnu. To místo znám. Cítím ho v celém svém těle. Tam jsem zažila rozhovory s mořem, které se na mě dívalo mužskýma očima. Začala jsem v doprovodu toho muže z moře chodit do hor na posvátná místa. Dávala jsem téhle živé bytosti, kterou jsem vnímala ve všem kolem sebe přírodní materiály, posbírané na silových místech v ČR a prosila o spojení s moudrostí místních lidí.

Tady v Evropě zkoumám jaké jsou cesty žen a mužů, nás, kdo jsme se narodili a žijeme v Čechách, na Moravě a Slovensku, v srdci Evropy. Narodili jsme se s darem tvořit život, krásno, milovat, udržovat rovnováhu života a měnit se. Nikdo nás na škole neučil, co je to být ženou, mužem a jaký je tvořivý potenciál páru. Nikdo nám to „nedal“ a přesto to v sobě máme. Vnímáme to. Odmalička je to v nás. K poznání naší tvořivé podstaty nám pomáhají praxe lidí, kteří na různých místech světa stále pokračují v živé, nepřerušené tradici kultivace životní síly.

Pochopila jsem, že každý člověk, který pozná hodnotu a vnitřní kvalitu svého života, se stává mostem mezi divočinou a civilizací. Je nositelem změny.

Žila jsem 4 roky v Anglii, ve Francii a v Čechách na posvátných starých místech. Byla to nekonečná práce a hledání ztraceného významu Země tady u nás. Každé takové místo je silným bodem, který ovlivňuje vědomí a prožívání lidí. Některá místa zesilují to, co se odehrává v té neviditelné části života. To je něco, pro co nemáme zatím slova, ale když se uklidníme a zastavíme, přestaneme se bát, začneme tuhle sílu cítit. Nejdřív v těle. Pak v srdci. Pak v mysli. Zažijeme, že tahle síla je tím, co celý život hledáme. Bez ní jsme prázdní a plníme se odpadky. Podle toho pak vypadá celý svět. Uviděla jsem, že to, co člověk dělá se svým životem, s tou silou, se pak děje všude na světě.

Na své cestě v září 2016 jsem se opět s lidmi Kogi setkala s poděkováním a prosbou o další provázení, prohloubení našeho spojení a rady, jak můžeme tady v Evropě s vámi spolupracovat na vytvoření mostu mezi divokým srdcem a civilizovaným člověkem. Od začátku roku jsem myslela na to, jak poděkovat domorodým lidem za jejich přítomnost v mém životě. Za podporu, kterou od nich dostávám pokaždé, když pracuji s lidmi, se zemí a se sebou. Často prožívám vděčnost, protože jsem dostala veliký dar. Mamo mi řekl, že všechno, co potřebuji, mám. Jenže .. když se s tím člověk cítí sám, tak jakoby nevěděl, k čemu to je. A to se změnilo, protože jsem zažila jsem propojení s lidmi Kogi.

Tahle cesta k jaguářím lidem byla od začátku vytvořená ve snu.

Dva týdny před odjezdem jsem dostala impuls shromáždit malé vzorky vody z pramenů na různých místech naší země. Sešlo se mi v kufru 25 ampulek s vodou. Nevěděla jsem přesně, k jakému účelu jsou. Pamatovala jsem si ale, že Mamo každý den s vodou mluví a podle toho zná odpovědi na různé otázky. Voda z Čech a Moravy mi připadal ajako dobrá řeč, kteoru se domluvíme na tom podstatném. A tak si letím a nad oceánem mě najednou přepadla myšlenka na to, jak asi vysvětlím na letišti, proč vezu ampulky s čirou tekutinou. Minule mi totiž při příletu prohlídli celý kufr a na všechno se ptali. Chvíli jsem musela tuhle představu pořádně prodýchat. Když jsem už byla zase klidná, napadlo mě: „Cambio cultural. Con Indigenas.“ Prostě jim řeknu, že jedu za domorodci domluvit se na kulturní výměně s našimi lidmi. A je to. Na letišti si mě při příletu nikdo ani nevšiml. Zato když jsem při setkání s rodinou Kogi vyndala všechny ampulky s vodou na zem, zůstali všichni chvíli koukat. Můj průvodce, který už moje vysvětlení znal, jim vysvětlil, že je to dárek. Kogi začali brát jednu ampulku za druhou do rukou a u každé se ptali na všechno možné. Rozuměla jsem jim jenom občas, když mluvili přímo ke mně. Nakonec Mamo prohlásil: „Cambio cultural … to, co jsi přivezla má velikou hodnotu. Neměříme to penězi jako vy. Ale tohle je víc než kdokoli přivezl před tebou. Přijď zítra, vezmeme tě do hor a začneme s tebou pracovat“

„Co děláš se svojí energií?“ zeptal se mě můj průvodce. „Živím jí svůj sen, který teď právě prožívám“ řekla jsem mu. „A nemáš strach?“ byla jeho další otázka. Vyprávěl mi, jak se lidi vydávají bezhlavě do hor s touhou setkat se s lidmi KOGI. Většina z nich se vrátí s neúspěchem a zdravotními problémy. Několik lidí se nevrátilo vůbec. Tolik chtěli, ale nešlo to. Oni to ale nepochopili a bojovali s horou.

„Já cítím spíš touhu než strach“ řekla jsem mu.

Žádná očekávání. Všechno je možné a nic není problém. To byla základní pravidla společné cesty. První týden mě učil chodit bosky v horách. Mezi hady, pavouky a oblaky komárů. Sázeli jsme stromy a každý večer jsme spolu s dalšími lidmi promlouvali u ceremoniálního ohně. Nechápala jsem jak, ale začala jsem rozumět a mluvit španělsky. „S tebou je to jiné“ řekl mi jednou Itamar. Dá se s tebou mluvit beze slov.“ A potom … mě začal učit chodit mou vnitřní krajinou, mezi strachy a bolestí. Bez her a bez ochrany. Naostro. Když jsem se přestala snažit schovat kdo jsem, přišli pro nás Kogi. Nakonec jsem nemusela putovat 3 dny bosky v horách. Setkali jsme se v místě, kde se řeka Buritaca vlévá do moře. Nejdřív se mnou pracovala Saha – matka rodiny a zároveň učitelka a léčitelka. Předala jsem jí dárek z ženského kruhu na podporu přirozených porodů. A ona mě pozvala k nim domů, den chůze v horách. Mamo Pedro mě upozornil, že musím pustit všechny svoje zbývající strachy. Poprosila jsem ho, aby mi pomohl si je uvědomit. Od té chvíle jsem se ocitla v jejich vědomí a zažívala jsem jejich přítomnost bez ohledu na to, jestli jsem byla s nimi nebo ne.

Saha a Mamo mě pak očistili, oblíkli a provedli noční ceremonií, při které mě přijali do svého kmene. Od té chvíle jsem v učení beze slov.

S Kogi jsme pracovali několik dní nad otázkami a prosbami českých lidí. Pak mi ukázali mi prostor, kde můžeme společně vybudovat ceremoniální místo pro KOGI ČECHO v Sierra Nevada. Tak nám začali říkat. A do budoucna … Mamo by se svou rodinou rád přijel do naší země, protože vzkazy a dárky od nás všech, kdo jsme se před mojí cestou sešli, mu ukázaly, že v srdci Evropy jsou lidi s dobrým srdcem a jasnou vůlí žít v souladu se zákony přírody. Proto, aby nás mohli učit, potřebujeme být připravení vnímat a rozumět tomu, co nám vzkazují. A tak buďme trpěliví, protože ten proces proměny a rozšíření vědomí chce svůj čas. Za sebe můžu říct, že jsme v dobrých rukou … pradědečka jaguára.