Moje zpráva k srdci světa
Od října se na setkáních nadačního fondu díváme, co pro nás znamená spojení s lidmi, kteří jako jedni z mála ještě žijí a nesou nepřerušenou linii duchovního dědictví země. Chystáme se poslat ke kogi vzkaz.
Už před lety, když jsme chystali balíček do Kolumbie, přišlo mi, že bychom indiánům měli poslat obrázek. Tehdy jsem svou myšlenku nezrealizovala. Teď jsem se rozhodla, že svůj vzkaz k domorodcům nakreslím. Obrazové vyjádření je pro mě přirozenější.
A tak jsem si ujasnila o čem má mé sdělení být a namalovala ho.
Je tam všechno.
O tom jak jsem se u jednoho stromu ptala, co ode mě země chce. O tom, jak mi země řekla, že mám dělat to, co už dělám. Hledat rovnováhu mezi mužem a ženou. O tom jak mi dává smysl setkávat se s ženami v ženských kruzích a také o tom, že se nám doma někdy v noci ději „takové zvláštní věci“.
Obrázek jsem přinesla na setkání v sadu. Sázeli jsme lísky.
„Máš tam málo mužů“ řekla mi Monika.
Má pravdu. Vidím to. Chybí tam muži. Patří tam ještě skupinka mužů s nářadím, odhodlaných nám ženám pomoci s tou službou zemi. Měla bych je tam dokreslit.
A tak jsem se začala ptát. „Kde je můj muž?“
Je lapený v systému vydělávání. Někdy nemá čas, někdy sílu. Když dopracuje – vydechuje.
To je ten můj úkol, který mi země dala.
Směr kudy mám hledat rovnováhu mezi mužem a ženou. Aby oba mohli být svobodní.
Aby ten obraz mohl být kompletní.
A jak vnímáte vztahy mezi muži a ženami vy? Dává nám smysl se setkat. Ve slovech i v tichu nahlédnout a pojmenovat to, co potřebujeme. Navzájem se inspirovat, sdílet.
Spojme síly. Spojme srdce. Vytvořme místo pro svobodu. V našich srdcích i ve světě.
Pořádáme setkání alespoň v omezené míře, v respektu k situaci i k sobě navzájem. Neváhejte a ozvěte se. Připojte se k nám.
Katka Husníková
