PŘÍBĚH O VODĚ

Kdysi na našem území žili lidé, kteří viděli svět svýma pradávnýma očima. Bylo pro ně důležité mít čistou vodu, úrodnou půdu, svobodný vzduch a teplo slunce a ohně. Své poděkování Zemi neboli své platby dávali na jiná místa než my dnes. Nosili je do posvátných hájů. Tam byly jejich svatyně, kde promlouvali s přírodou jako se svou matkou a s bohem jako se svým otcem. Takovým místem mohl být háj u pramene Kamenice.

PÍŠEME PŘÍBĚH O VODĚ

… INSPIROVANÝ ZNOVUZROZENÍM PRAMENE KAMENICE A MÝTY DOMORODÉHO KMENE KOGI

Těší nás vstupovat do světa rodícího se příběhu a jsme zvědaví, co promluví a kam se to celé odvine. Zachycujeme tento příběh se záměrem předat tak ve formě současné pohádky s nádechem mýtu kousek živé posvátnosti, zdroje, ze kterého vzniká spojení člověka a Země. Děti i dospělí potřebují čas od času vstoupit do světa fantazie a posbírat ty kousky sebe, které oživují lidské nitro a navrací světu barvy a vůně.

ukázka ze vznikajícího Příběhu o vodě

„… když občas někdo otevře posvátný háj, který po staletí dřímal a jen občas k němu přišla zatoulaná holka anebo liška, musí počítat s tím, že se obnoví staré zvyky a na svět se vrátí to kouzelné, co do něj přináší. Staré háje jsou jako pramen čisté vody. Jsou jako svět, do kterého když někdo vstoupí už stejný nevystoupí.

Dívka věděla, že se v rokli otevírá jiný svět. Věděla o něm, protože z něj přišla. Byla smutná, protože tady nepotkala nikoho, kdo přišel ze stejného místa. Kdo je dlouho sám, připadá si občas, že je sám i když sám není. A to se právě dělo.

Rytíř s dvěma dcerami přijel až tam, kde mezi skalami pramenila voda. Opodál je pozorovala veverka. Dva velcí ptáci kroužili nad roklí.

Rytíře, který za ní jezdí, jsem znával už jako malého kluka. Prohodil duch černého krkavce směrem k hejnu ve křoví. A lesní paní sedává už věky pod starým dubem. Když bývala malá holka, zpívala různé písně, dívala se na nás a celým kruhem břicha se usmívala.

Dvě slova pronesl rytíř a voda mu ukázala obraz. Žena – Země. Mohlo by to být taky Žena – ze – mě. Anebo bůh ví co.

Zlaté světlo probudilo do rytířových očí jako příběh. To je můj život., objevilo se v prostoru mezi kameny tam, kde pramenila voda. Kapradí ožilo, začali se objevovat motýli a vážky. Bylo tam cítit tlukot srdce. Na okraji studánky seděla žena, prozářená zlatým světlem.

Odkud přicházím pramení jeden z vodopádů, který hledáš. Řekl rytíř dovnitř zlatého světla a neodvážil se na ženu podívat.

Budeš muset až k pramenu počátku a i tak to nebude celé. Je i místo, na kterém je pramen. Spíš vypadá jako pramen, ale je to konec všech vod. Na tom místě se scházejí lidé starého kmene, který si ještě z vyprávění uchoval obraz světa tak, jak ho znáš i ty. Pak už nebudeš sama i když nejsi sama. Ani ty, ani já.

A kde je pramen počátku, když ne tady? Zašveholili ptáci ve větvích a někteří z nich se na chvíli podívali do jiných světů.

Tady je přece pramen lásky, řekla žena a přisedla si k rytíři. Ten se na ni pořád ještě nepodíval, ale už začínal vidět stromy, cítil vůně a z kapradí se na něj dívaly dva páry očí.

Rytíř jí vyprávěl o bílé zemi a vodopádu, který je pod tunami betonu. Lidé chtěli ovládnout živou vodu a tak ji zastavili v počátku.

Proto je smutná, zakrákali krkavci. Orel se podíval na straku, která, jak se ví, ví. Straka se totiž nepohybuje mezi světy jako většina ptáků. Straka se do světů dostává z jednoho místa.

Všichni víme o uzavírání bran i o klíčích, které je mohou znovu odemknout až přijde čas. Řekla straka.

Kdysi dávno, když ještě v našich zemích hnízdili supové, měli rozdělené teritorium. V čase i v prostoru se s orlem a jeho rodem setkávali u bran, kterými proudil vítr a tekla voda.

Od dob, kdy supové zalétají jen kousek od moře, přestala setkání u bran a tím se zastavil tok zemních vod. Ty, které tečou do moře stráží orlové. Ale řeky, které nejsou vidět a málokdo vůbec ví, že existují, ty stráží supí klany. Slétají se pravidelně na místech, kudy se v zemi ztrácí staré vody. Někde to ještě vidět je, jinde to ví už jen pamětníci. V některých branách se zastavil čas. Tam se nic od starých dob nezměnilo. A pak jsou brány, které zmizely úplně. Občas se ještě nějaké takové místo ukáže. Ale znovu otevřít takovou bránu může jen supí klan, když se potká s orlím rodem. To se pak naplní čas a voda zase začne proudit.

Rytíř se ženou seděli u pramene lásky a povídali si o všech cestách i o té k prameni počátku, na kterou se vydají společně. Když se rytíř konečně na ženu podíval, už tam nebyla. Uviděl jen kapradinovou snítku, na které poskakovalo zlatavé světýlko. Odraz zapadajícího slunce…. „

 

Líbí se vám tento kousek čtení?

  • můžete podpořit jeho psaní, editace a vše, co ke zrodu nového příběhu patří jednorázovým nebo pravidelným finančním darem na účet NF 2801403810/2010
  • napište nám na nadacnifond@mosty-puentes.cz a pošleme vám pozvánku na autorská čtení